Mikuláš v mateřské škole: Tradice bez strašení

Mikuláš v mateřské škole: Tradice bez strašení dětí

Návštěva mikulášské družiny patří k tradicím, které si mnozí z nás pamatují už od dětství. Je spojená s adventním obdobím, písničkami, tvořením i očekávanou nadílkou. Věřím, že tradice mají v životě dětí své místo. Pomáhají uchovávat kulturní dědictví, propojují generace a přibližují dětem zvyky, které jsou součástí našeho života. Důležité ale je, jakým způsobem je dětem předáváme.

Z vlastní zkušenosti učitelky vím, že Mikuláš v mateřské škole může být krásným zážitkem i bez vyhrožování, strašení a veřejného hodnocení toho, kdo byl hodný a kdo zlobil. Stačí tradici pojmout trochu jinak – hravě, citlivě a s ohledem na potřeby předškolních dětí.

Jak připravit děti na Mikuláše ve školce?

Doporučuji věnovat mikulášskému tématu přibližně dva týdny. Děti tak mají dostatek času seznámit se s jednotlivými postavami, zapojit fantazii a postupně si vytvořit vlastní představu o tom, co je čeká.

Můžeme si společně povídat o Mikuláši, čertovi a andělovi, číst pohádky, zpívat písničky nebo se učit říkanky. Děti si mohou vyrobit andělská křídla, čertovské rohy a ocásky, vytvořit si vlastní peklíčko nebo si hrát na čerty a anděly při námětových hrách. Dětem také můžeme předem přiblížit, jak bude samotná návštěva probíhat, kdo do školky přijde a co mohou během setkání očekávat.

Postupné seznamování s mikulášskou tradicí pomáhá dětem lépe porozumět tomu, co je čeká, a přistupovat k návštěvě Mikuláše, čerta a anděla s větší jistotou.

Při přípravách bychom neměli zapomínat ani na dětské emoce. Jak poznáme, že máme strach? Co nám pomáhá, když máme z něčeho obavy? A může se někdo bát, i když se ostatní těší? Každé dítě totiž může na návštěvu mikulášské družiny reagovat jinak. Některé děti se na čerta těší, jiné se mohou bát už při jeho pouhé zmínce. Naším úkolem není děti přesvědčovat, že se nemají čeho bát, ale vytvořit bezpečné prostředí, ve kterém mohou své pocity otevřeně vyjádřit.

Peklíčko ve třídě: Zážitek, do kterého se děti zapojí

Jednou z možností je vytvořit si s dětmi vlastní peklíčko. Uprostřed třídy může vzniknout symbolické ohniště, například z trampolíny zakryté červenými, oranžovými a žlutými látkami, které připomínají plameny. S pomocí baterek a vhodného osvětlení můžeme navodit tajemnou atmosféru.

Děti si nasadí čertovské rohy a vydají se na cestu do pekla. Připravíme pro ně jednoduchou překážkovou dráhu, na které budou přelézat, podlézat, přeskakovat a společně překonávat čertovské nástrahy. Aktivitu můžeme doprovodit příběhem o malých čertících, kteří hledají cestu do svého peklíčka. Po zdolání překážek se všichni společně sejdeme kolem ohniště. Můžeme si zatancovat, zazpívat čertovskou písničku a pokračovat v dramatické hře.

Děti tak nejsou pouhými diváky, ale stávají se součástí příběhu. Rozvíjejí pohybové dovednosti, představivost i spolupráci. Vždy bychom však měli dbát na bezpečnost a respektovat děti, které se nechtějí zapojit a raději budou hru pouze pozorovat.

Seznam hříšníků? Zkusme to jinak!

Právě u takzvané knihy hříchů bychom měli být opatrní. Nedoporučuji veřejně vyjmenovávat konkrétní prohřešky jednotlivých dětí nebo vytvářet seznamy těch, které zlobí.

Děti předškolního věku se teprve učí zvládat emoce, respektovat pravidla a rozumět důsledkům svého jednání. To, co dospělý označí jako zlobení, může být někdy projevem únavy, frustrace nebo potřeby pohybu. Právě živější děti přitom mohou podobné situace prožívat s největšími obavami, i když navenek předstírají, že se čerta vůbec nebojí.

Místo knihy hříchů si můžeme připravit veselou čertovskou hru, do které se zapojí děti i dospělí. Když se po překážkové dráze sejdeme u ohniště, dostane každé dítě papír. Učitelka v roli čertice Agáty začne: „Já jsem čertice Agáta a dnes přečtu jednu velkou neplechu. Čtu hřích paní učitelky Jarušky, která doma tajně ujídá čokoládu, někdy se jí nechce ráno vstávat a občas by si místo vaření dala jen rohlík!“

Děti se pravděpodobně začnou smát. Potom dostanou prostor samy vymyslet a „přečíst“ svou veselou neplechu. Na závěr všechny papíry zmačkáme a vhodíme do symbolického kotle. Tím naše čertovská hra končí. Nejde o skutečné provinění ani o hodnocení chování, ale o společnou dramatickou aktivitu plnou humoru a fantazie.

Mikuláš ve školce jako divadelní zážitek

Jednu z nejhezčích zkušeností s mikulášskou tradicí mám z doby, kdy jsem působila v mateřské škole. S kolegyněmi jsme pro děti připravily krátkou divadelní scénku.

Nejprve třídou zmateně proběhl čert, který se zase ztratil. Potom přiletěl anděl a ptal se dětí, jestli čerta někde neviděly. Čert se znovu objevil a zase odběhl. Takto se situace několikrát opakovala. Děti se smály, komentovaly dění a samy se zapojovaly do hledání. Teprve nakonec přišel Mikuláš a společně jsme čerta našli.

Právě tento způsob pojetí mikulášské návštěvy se mi líbí nejvíce. Děti nejsou postavené do řady a zkoušené, zda zazpívají nebo přednesou básničku. Stávají se součástí příběhu, komunikují s postavami a prožívají společné dobrodružství.

Důležité je také rozdělení rolí. Čert by neměl být dominantní postavou, která na děti pokřikuje a snaží se je zastrašit. Může být rozpustilý, popletený nebo nešikovný. Mikuláš by měl představovat klidnou a laskavou postavu, která děti celým setkáním citlivě provází, a anděl může přinášet pocit bezpečí a podpory.

Nadílka bez podmínek

K návštěvě mikulášské družiny patří také básničky, písničky a nadílka. Děti mohou společně zazpívat nebo přednést říkanku, ale nedoporučuji je jednotlivě vyvolávat před Mikuláše a nutit je k vystupování. Každé dítě by mělo mít možnost zapojit se tak, jak je mu příjemné.

Mikulášská nadílka by měla být pro děti radostným zážitkem a ne zkouškou odvahy nebo odměnou za poslušnost.

Stejně tak by nadílka neměla být odměnou pouze pro ty, kteří zazpívají, ani by neměla být odpírána dětem, které dospělí považují za zlobivé. Děti potěší jablíčko, banán, perník nebo drobná pozornost. Důležité je, aby se všechny cítily přijímané a v bezpečí.

Pokud chceme děti vést k přemýšlení o vlastním chování, můžeme si společně povídat o pomoci druhým, přátelství nebo o tom, jak napravit situaci, kdy někomu ublížíme. To jsou témata, která mají pro předškolní vzdělávání skutečný význam.

Tradice, které dětem zanechají hezké vzpomínky

Tradice bychom měli zachovávat, ale zároveň je přizpůsobovat dětem, kterým je předáváme. Nemusíme se vzdávat čertů, Mikuláše ani andělů. Můžeme je ale představit tak, aby v nich bylo více fantazie, humoru, laskavosti a společných zážitků.

Při plánování mikulášské návštěvy bychom se měli zamyslet nad tím, zda je plánovaný program přiměřený věku dětí, respektuje jejich emoce a umožňuje každému dítěti dobrovolně se zapojit. Pokud se některé dítě bojí, mělo by mít možnost zůstat v bezpečné vzdálenosti nebo se setkání vůbec neúčastnit.

Děti se nemusí bát, aby si tradici zapamatovaly. A nemusíme je strašit, abychom je vedli k dobrému chování. Pojďme předávat mikulášskou tradici tak, aby si z ní děti odnášely radost, společné zážitky a hezké vzpomínky, které budou jednou samy předávat dál.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

19 − 2 =

error: Obsah je chráněný!!